Následky onemocnění meningokokem

Nejtragičtějšími následky onemocnění meningokokem je smrt pacienta, která končí zhruba u deseti procent nakažených. Nejčastější příčinou smrti je včasné nerozpoznání nemoci, nezahájení léčby nebo natolik vážný zdravotní stav, jenž je z lékařského hlediska neřešitelný. Smrt nastává ve většině případů do 24 – 48 hodin od začátku vypuknutí nemoci, tedy od infikování se meningokokovými bakteriemi.

K nejčastějším příčinám smrti vede otok mozku, který je způsoben zvýšenou produkcí mozkomíšního moku. Smrt může být také vyvolána zvýšenou reakcí na bakteriální toxiny, na základě čehož dojede k roztažení cév, což způsobí oběhové selhání. Další možností následku smrti je nadměrné roztroušení krevního srážení, čímž je zabráněno nedokrvení důležitých životních orgánů, mezi které patří játra, ledviny a srdce. Silné krvácení proniká do kůže, dýchacích cest, trávicích traktu, selhávají nadledviny a pacient nemoci během několika desítek minut podlehne.

Téměř u většiny případů zanechá prodělané onemocnění trvalé následky, které mohou být lehčího i vážnějšího formátu. Stupeň postižení závisí na včasnosti rozpoznání prvotních příznaků a zahájení léčby. K těžším formám následků, které mohou vyléčené pacienty postihnout, patří hluchota, slepota, postižení srdce a v některých případech dochází až k amputaci prstů nebo celých končetin. Končetiny jsou pacientům amputovány z hlediska zabránění šíření nebezpečných bakterií do dalších částí těla, potažmo přímo do organismu. Pokud bakterie nenapadnou životně důležité vnitřní orgány má pacient stoprocentní naději na přežití.

K nejčastějším komplikacím patří postižení mozkových nervů, z čehož nejvážnější příčinou s trvalými následky je napadení sluchového nervu.

Někteří pacienti jsou nadosmrti poznamenání neurologickými následky, které končí epileptickými stavy nebo obrnou obličejových svalů či jiných částí těla.

V průběhu nemoci, kdy se léčba nevyvíjí v dobrém směru, může u pacienta dojít k trvalému poškození mozku, čímž pacient doživotně podlehne lehčím či těžším formám psychomotorické retardace.

K lehčím, avšak k trvalým postižením patří onemocnění svalů, podkožní tkáně a kůže. V místech výskytu drobných modřin nebo krvavých plošinek mohou vzniknout nekrózy, což jsou mrtvé tkáně, které však časem postupně vymizí.