Léčba

K záchraně života patří včasné rozpoznání prvních příznaků onemocnění meningokokem a převezení pacienta v co nejbližší možné době do nemocnice. Prvotní příznaky, popř. podezření na onemocnění meningokokem, by měl rozpoznat praktický lékař, jenž by měl na danou situaci okamžitě reagovat. Pokud však stanoví špatnou diagnózu a začne pacienta léčit jako při obyčejné chřipce nebo angíně, zpravidla tomuto stavu pacient podlehne. Pro záchranu života je důležité včasné zareagování a převezení pacienta do nemocnice, kde se začne s okamžitou léčbou.

Se základní, ale velmi důležitou léčbou, by se mělo začít již během převozu do nemocnice. Pacientovi by měly být nitrožilně podány antibiotika, které částečně zamezí šíření nebezpečných bakterií.

Samotné diagnóze onemocnění předchází mikroskopický rozbor krve, který podezření na infekci nákazy meningokokem potvrdí nebo vyvrátí. K dalším možnostem zjištění diagnózy patří odběry z mozkomíšního moku nebo z laryngálního výtěru.

Pacientovi, s podezřením na infekci meningokoka, se však musí ihned nasadit silné dávky infuzních antibiotik a roztoků, ačkoliv výsledky nejsou doposud známé. Meningokokové bakterie velmi dobře podléhají vysokým dávkám penicilínu, sulfonamidu nebo ampicilínu. K důležitým opatřením patří zvýšený stav sledování a zajištění vitálních funkcí.

Po diagnostikování nemoci je pacient přidělen na jednotku intenzivní péče, kde mu je poskytnuta nadstandardní léčba. Na specializovaném pracovišti, jednotky intenzivní péče, spočívá léčba v podávání tracheální intubace a umělé plicní ventilace.

Při léčbě meningokokového zánětu mozkových blan se pacientovi podávají vysoké dávky baktericidních antibiotik, které mají schopnost velmi dobře proniknout do centrálního nervového systému. Dalším léčebným prvkem jsou vysoké dávky kortikoidů, které zastávají funkci nadledvinových hormonů a vytváří tak přirozenou ochranu.

Ve vážnějších případech, kdy se u pacienta začne rozbíhat meningokoková sepse, je nutné zabránit kompletnímu selhání vnitřních orgánů. Pacientovi je nutné dodat kyslík a velký objem tekutin, dodávaný v žilních infuzích. Tekutiny, které proudí přímo do pacientových žil, mají schopnost zachovat funkci krevního oběhu, čímž se předejde kritickým až smrtelným stavům pacienta.